Kluby všeho druhu

Oenologie

Třeba degustace. To se pozve someliér a restauratér z nóbl restaurace ve městě v jedné osobě. A ten pak třicítce zájemců vypráví o víně, o historii, o pěstování vína, o ochutnávání. A tak jsme ochutnávali. Celkem pět vín, dvě bílé a tři červené. U každého jsme se dozvěděli historii, u každého jsme se dozvěděli, co v nich cítí profesionální francouzský someliér. Teda upřímně broskev od vanliky nepoznám. Kromě toho, že to, co on nazval vanilku, jsem já nazval pepřenou vůní. No neva, každej někdy nějak začíná. V každém případě to bylo moc zajímavé. A taky se nám do pusy dostala vína, která bychom jinak asi těžko ochutnali. Dobrý bylo, když nám k nim řekl cenu. "Tak tohle bylo čtyřeurový víno. V restauraci za něj zaplatíte 25." Že prý to jsou vína, která se prodávají výhradně do restaurací. Aby na nich restauratéři mohli vydělat. Ceny v restauraci jsou prý čtyřnásobek nákupní. Dál musím říct, že víno za 4€ bylo poznat od toho za 12. Mělo takovou nějakou vyváženější chuť, takový nějaký lahodnější. Na tomhle ochutnávání bylo vůbec dobrý, že má člověk srovnání. Takže i když nepozná vanilku ve vůni, tak má srovnání mezi dvěma víny a cítí, že chutnají jinak. A nakonec jsme taky ochutnali jedno dezertní. Bylo od přírody sladký. Ale jako že opravdu jak cumel, takový víno člověk jen tak nepije. Nejlepší bylo, že podle vůně v něm ten cukr vůbec nebyl cítit, bylo to děsný překvápko, protože podle vůně jsem čekal nějakou jemnou natrpklou chuť.

Pingpong

Hledal jsem nějaký sport, kde bych mohl přiměřeně a zábavně potýrat tělo. Plavat do bazénu chodím sám, nepotřebuju, aby mě štvali lepší plavci než já. A pingpong se ukázal jako správná volba. Člověk se u něj příjemně zahřeje a nezničí. Každé úterý od sedmi do devíti. Na pingpongu je vlastně nejzajímavější trenér. Teda pingpong jako dobrej a pomalu se zlepšuju. Až se vrátím, tak si na mě dejte bacha. Budu to mydlit stejně dobře jako Samsonov

Takže pan trenér je obtlouslý připlešlý měsíček. Pořád pusu od ucha k uchu a nějaký legrácky a narážky. A taky je hodně scestovalý. Holt pingpong se dá dělat jako společenská záležitost. Takže byl kdevšude - v Číně, v Indii... a taky v Praze. Při prvním setkání se mě ptal, odkud jsem. Tak jsem mu prozradil, že z Plzně a čekal jsem, že se bude vyptávat, co je to vlastně za město. Místo toho mě dostal hláškou: "Jo to je to město, kde vaří světový pivo, město s divným názvem, ve kterým skoro nejsou samohlásky. Pzzzzznnnnn. (představte si ten zvuk jako když Kimi prosviští kolem boxový zdi)" Pak ještě vyprávěl o Sazka-aréně, jak je tam největší pngpongovej sál v Evropě. To jsem ani nevěděl. A vyprávěl kde všude byl a nebyl.

A na druhým tréninku, sotva jsem vešel a pozdravil, tak se ke mě hnal a ukazoval mi sparťanskej dres, kterej si v Praze pořídil jako suvenýr. A že prej našel výhodnou letenku, takže se na Vánoce pojede do Prahy podívat znovu.

Fotokroužek

Při rozhazování sítí, jaký klub je ten nejlepší, jsem se byl podívat taky ve fotokroužku. Teda francouzi jsou nadšenci. Fotokroužek pro ně neznamená, že se budou snažit dělat nejlepší reportážní fotky s dobrou kompozicí. Fotokroužek pro ně znamená největší umělecké ambice. Umět pěkně s klasickým foťákem na film. Ve fotokomoře si laborovat s vyvoláváním vlastních černobílých fotek. Tak už vím, jak se francouzsky řekne vývojka (Rélévateur) a ustalovač (Fixateur)

Fanfára

Tak fanfáře jsem věnoval samostatný příspěvek a asi ho nebudu dál rozebírat, jen přihodím odkaz. Fanfára. S tím, že o fanfáře ode mě jistě ještě uslyšíte.