Literární omyly

Do míče kopnul si fotbalista
podebral, zatočil – branka jistá
do míče kopnul a sudí píská
vážení, tohle je gól

zatímco doma před televizí
fanouškům úsměvy ze rtů mizí
tenhle gól vsítil nám střelec cizí
útočník špatný má dres

Probral se ze spánku, odstranil slupku od banánu ze svého nosu a nasál vzduch do chřípí. Pořád stejný smrad, pořád stejná hora - jak to jen nazvat - odpadků. Bezdomovec. "Vole, co to... kde to sem...?" promnul si oči a na tváři mu zůstala černá šmouha. "Jo vole, tady jsme fčera... hrrchrrr, pšík...zachrápali...Vstávej Franto!" zašmátral rukou v odpadcích vedle sebe. "Vole Franto, dal bych si cígo...de máš ty Stařeny, co sme je fčera kouřili?" Pohledem přejel o kousíček vpravo, kde stála krabice s trochou vína. Teda vína... někdo by to nazval úplně jinak, ale ..."Hele, Bílá poezie...to je poezie, to je balada! Já se dneska ale mám, hned po ránu trochu životabudi ...chrrr...če... Hele Franto, dívej, co máme. ...smrk... dej si taky, hned ti bude teplejš, teplouši...hahaha" Teprve teď se doopravdy podíval směrem, kde tušil kamaráda. Franta ale neležel v harampádí, ale o kousek dál jen tak na zemi. "Vole, co blbneš... Chceš tu umrznout vole?" Vstal, dopotácel se k Františkovi a zatřásl s ním. "No tak už vstávej, spáči!!!"..."Franto, si ňákej bledej...Franto!!!...Ježíši Kriste!!!"

Mnu si oči. Teda to sluníčko ale pálí. Na to, že je leden, docela dost. A jak se to odráží od sněhu, tak tím víc. Jak člověk vyleze z metra, tak je to docela šok. Z neměnného přítmí blikajících zářivek rovnou na přímé slunce. Šklebím se do slunce a vytahuji sluneční brýle. A pak proč s sebou tahám sluneční brýle v zimě. Aha, a co děláte vy, posměváčči, teď? Mhouříte oči, ksichtíte se a závidíte...

Byla středa 26. března 1998. Vracel jsem se z práce domů. Šel jsem jako obvykle později , než bych chtěl, na ramenu jsem si nesl těžkou tašku s papíry a knihami.