Byla středa 26. března 1998. Vracel jsem se z práce domů. Šel jsem jako
obvykle později , než bych chtěl, na ramenu jsem si nesl těžkou tašku s
papíry a knihami.
Těžkopádně jsem stoupal do schodů před domem. Opřel jsem se plnou
vahou do dveří, které staré Bramo skoro ani nedovolí otevřít. Vešel jsem
do chodby a zběžně prohledal novinovou schránku. Ledabyle jsem sáhnul po
vypínači světla, ale prsty neškodně sklouzly po ušmudlané stěně. Teprve
teď jsem si uvědomil, že vypínače jsou několik dní vyměněné.
"Budiž světlo." vymrštil jsem ruku do správného místa. "Ono
to funguje!" podivil jsem se nerozbitému výkřiku techniky. Přišel jsem
až k výtahu a nastoupil. Kabinku zdviže znám nazpaměť. Na zadní stěně
je sprostý kosočtverec a pod ním zdvižený ukazovák s nápisem 'Fuck you'.
Musel jsem se pousmát, když jsem si vzpomněl, jak jsem to sem v pubertě sám
kreslil. Po zmáčknutí tlačítka s číslem 4 jsem se opřel o stěnu. Výtah
se dal do pohybu. Přitom jsem si vzpomněl na hodiny fyziky. Přijížděl jsem
do prvního patra a za dveřmi viděl siluetu člověka. Nevěnoval jsem tomu
pozornost, myslel jsem si, že paní Kytičková vyhodila manžela na chodbu. Že
to není on jsem pochopil ve chvíli, kdy stín vytáhl pistoli a vystřelil.
Instinktivně jsem padl na zem. Vysypalo se sklo výplně dveří, ale kulka mě
minula. Stín zatím zmizel. Do bytu jsem došel po schodech. Pal jsem zavolal
158.
O hodinu později jsem si připravil svůj kolt Deringer. "Zítra ti to
spočítám, Vonásku." procedil jsem skrz zuby, vytáhl jsem z brašny písemky
z chemie a začal je opravovat.
Spřátelené blogy
