Už od začátku prosince mi Francouzi vnucují, jak musím být otužilý a zvyklý na nízké teploty. Oni si myslí, že snad Čechy jsou to samé, co Sibiř. No ale asi jo, pro ně pět stupňů nad nulou je strašná zima. Stejně si myslím, že v Čechách panuje normální podnebí. Oproti tomu letět letadlem z Prahy na začátku ledna nemusí být úplně běžný zážitek. Já jsem letěl šestého. Pátého večer jsem usínal v blátě a šestého se probouzel do tří centimetrů sněhu.
Kalamita jako na Sibiři, jak zpívá Jarek. Všechny přílety i odlety opožděné. Moje letadlo nakonec odlétalo o dvě hodiny déle. Což není až taková tragédie. Jen v Bruselu jsem měl na přestup původně hodinu a půl, která se tím pádem změnila na mínus třicet minut. No nestihl jsem to. Takže jsem čekal na letišti do večera, další čtyři hodiny. Měl jsem s sebou skripta, do kterých jsem se snažil čučet, ale opravdu jsem do nich jen zíral, moc jsem se nenaučil. A do postele jsem padnul jako špalek.
Návrat do reality
Musím se přiznat, byl to návrat do reality. Tedy do reality ne úplně marné, leč ve srovnání s tím čtrnáctidením vánočním snem v Čechách to vypadalo nevalně. Na dobré se zvyká rychle a snadno.
Během jednoho jsem vyměnil sladké nicnedělání a krásně mrazivé podnebí za testy, prezentace, práci do školy a neustálé jižanské poprchávání. Taky jsem si znova uvědomil, jak snadno se člověku mluví v rodném jazyce, na rozdíl od francouzštiny. No, už jsou to dva týdny, už jsem zpátky aklimatizovaný a ve formě
Takže vítejte zpátky v Toulouse, jízda bude pokračovat
Vláďa