Carcassonne

Dojmy

Protože o faktické stránce se můžete dočíst všude možně, zůstanu u dojmů, které ve mě pevnost v Carcassonnu nechala. Tedy aby bylo jasno, Carcassonne je desetitisícové město a navštěvovaná část je pouze ta na kopci, obehnaná hradbami, tzv. Cité de Carcassonne.

Samotné cité je moc pěkné. Křivolaké útulné uličky, parádní hradby kolem dokola s parádním výhledem, na jedné straně Carcassonne, na druhé Pyreneje, na třetí Černé hory. A hrad, to je sama ukázka nedobytnosti. Svojí velikostí těžko hledá konkurenci. Prostě už sama ta velikost ohromí.

Trochu tenhle dojem kazí to, že tahle ohromující záležitost láká davy turistů. Mraky, miliony. Sám průvodce říkal, že pevnost Carcassonne je druhá nejnavštěvovanější pevnost ve Francii, hned po Mont Saint Michel. A velká koncentrace turistů prostě nedělá dobře. Šťouchají se, tlačí se, jsou nervózní, když čekají ve frontě, chtějí si to užít a nějak zapomínají, že ostatní si to chtějí užít taky. Znamená to spousty plných parkovišť v okolí. Zvlášť v létě o prázdninách, zvlášť o víkendu.

Čechometr

Turistická atraktivita místa se mimo jiné dá změřit hustotou výskytu Čechů. Já první potkal hned na Starém mostě v podhradí. Zdálky jsem na tu skupinku, která se fotila s hradem, koukal. A v duchu jsem se bavil, že by to mohli být Češi. Stejně mě překvapilo, když jsem z úst toho kluka, co se se svojí holkou fotil na nízkém zábradlí, slyšel: "Vole, to je vejška. Ta fotka bude mít nápis - poslední před smrtí." A děvče k tomu dodalo: "A nebo poslední před rozvodem, pokud to přežijeme."

A to nebylo všechno, další Čechy jsem identifikoval při psaní pohledů v přístavu. Vybatolili se z jedné z jachet a vyrazli do města na večeři. Prostě nechutně zamořená turistická oblast.

Ach ty děti

O to víc člověka potěší, když mezi vnějšími a vnitřními hradbami najde stinné místo v trávě, kde kolem něj na jednu ani na druhou stranu 50 metrů není vůbec nikdo. A kde zaslechne tak nanejvýš skotačící dětí. Jako třeba ti dva malí bráchové. Jeden utrhnul nějaký bodlák a chvíli si s ním hrál. Tedy přesně do té doby, než zjistil, že je to bodlák: "Auu, to píchááá!" To přitáhlo pozornost bráchy, který okamžitě přiklusal, co že to má brácha za objev, a vrhnul se po bodláku. "Auu, to oplavdu píchááá!" začal se chichotat. A já s ním, protože ta nutnost přesvědčit se, že to opravdu píchá, prostě byla legrační.

Neoficiální střípky z historie hradu

To jsem zase jednou chytil povedeného průvodce. Takový ten typ, kterého hltáte. A který se nebojí připojit neoficiální kus výkladu. To nám vyprávěl o románské věži. S velkými okny, ve kterých byly pro případ boje velké dřevěné okenice na čepu. Říman se připravil ke střelbě či hodu kamenem, otevřel krátce okenici, střelil či vrhnul, zavřel okenici a byl chráněný. A průvodce k tomu dodal: "No podle neoficiální verze ti Římani nebyli úplně padlí na hlavu. Ona ta okenice byla totiž otočná o 360 stupňů. Takže ji občas otočili, sebrali šípy, které se v ní zapíchly a poslaly je expresem zpátky útočníkům. Jak vidíte, recyklaci a třídění odpadu už ovládali před dvěma tisíci lety."

A pak taky vyprávěl, proč se pevnost po její dostavbě ve 14. století už nikdy nikdo nepokusil vojensky dobít. "No... představte si kopec. Na ten musíte nejdřív vylézt. Pak máte hluboký příkop. Za příkopem je dvacetimetrová hradba, kterou musíte rozbořit. To nějaký čas trvá. A přitom po vás vytrvale někdo střílí šípy. Když už se dostanete za první hradbu, tak vás čeká druhá. Můžete zkusit obsadit některou z věží. Každá má šest oddělených samostatně bráněných pater. Dobyjete jedno, ale pět vám jich zbývá. Schody jsou úzké a točité. Nahoru můžete postupovat jen pomalu a po jednom. Zato dolů to jde až moc jednoduše a určitě víc než po jednom. A když už jednu věž dobyjete, tak jich ještě 34 zbývá. Když i to se vám povede, tak sice dobyjete město, ale pořád vás čeká hrad s po zuby ozbrojenou posádkou..."

Jo a lití horké vody a oleje z hradeb na nebohé dobyvatele je prý nesmysl. Proč plýtvat tak cennými surovinami, když jsou k dispozici mnohem levnější. Třeba moč a exkrementy (další příklad recyklace). A nebo prý extra ošklivý byl rozžhavený jemný písek, který zalezl všude pod brnění a špatně se dotamtud dostával.

Vláček

No a jak jsem byl v turistickém transu, tak jsem si ještě jako zákusek zaplatil okružní jízdu vláčkem. Jako největší turistická socka. S partou špekatých Španělů, co se sotva valili. Poslouchal jsem výklad kýčovitě podbarvený jakýmsi Vivaldiho fétnovým koncertem, přepínal jsem střídavě mezi Francouzštinou a Katalánštinou (Ty umíš Katalánsky? Ne, proč?) a děsně mě to bavilo.