Výlet do Paříže

Tak trochu jiný hotel

Je fakt, že cestování po hotelích a po kámoších se nedá moc srovnávat. Hotel, ať je sebelepší (a tím pádem sebedražší), tak některé věci prostě nenabídne. Kafe po ránu ještě možná jo. Ale aby se o vás někdo kompletně staral, to znamená nejen, že máte kde spát a co jíst, ale že máte taky co dělat a jestli vás to baví? Ze začátku mě každá otázka, co chci dělat a že je to jen na mě, že já jsem ten cestovatel, trochu uváděla do rozpaků. Pak jsem si na to trošku zvyknul a začal si to užívat. A v hotelu se vám určitě nestane, aby vás po ránu probudila pračka, protože maminka od rodiny vstala dřív a vrhla se do úklidu. Na první pohled rámus, který vás nenechá dospat. Ale cítite se mnou hned na druhý pohled to teplo domova?

Paříž - návrat na místo činu

Asi sami znáte ten pocit, když někam nejedete poprvé. Už nejste tolik překvapení, nelákají vás nejprofláklejší turistické atrakce, protože jste tam byli. A naopak hledáte, kde jste ještě nebyli. Stejně jsem to měl tentokrát já. Na podzim 2006 jsem stihnul Paříž během týdeního výměnného kurzu ATHENS proběhat docela dost (Deník a fotky z ATHENS 2006). A tak mi teď stačilo vidět Eiffelovku i Louvre z dálky. A hledal jsem něco, co jsem ještě neviděl.

Versailles

Tak třeba Versailles jsem před těmi dvěma roky nestihnul. Moje dva dojmy odtamtud jsou následující.

MegaHyperGrand

Osobně jsem čekal něco velkého, velkolepého a velkoryse řešeného. Ale něco tak megózního a monstrózního jsem opravdu nečekal. Pierre to komentoval ve smyslu, že se to prostě vymklo prostorovému chápání obyčejného smrtelníka. Stojíte na schodech nad parkem a ten zabírá celé vaše zorné pole a ještě o kus víc. A jenom někde v dálce tušíte konec zahrad a parků. Ti Ludvíci z rodu Bourbonů, kteří Versailles zakládali a budovali, museli být fakt blázni.

Turisti, turisti, turisti

V minulém článku z Carcassonne jsem si stěžoval na moc lidí. Tady jsem jen rezignovaně trpěl. Už ráno v devět stojí stometrová fronta na lístky. Teda odsejpala hodně rychle, za dvacet minut jsme byli v zámku i s bezpečnostní kontrolou. Ale tam začaly další fronty. Na audioprůvodce, na záchod, na očerstvení, na cokoliv. A pak procházíte komnatami a pokoji. A občas se dostanete do pokoje, kde je tolik lidí, že nejde projít, aniž byste do někoho šťouchli. Tedy my měli spíš opačný problém. Lidi šťouchali do nás. V každém pokoji jsme se zastavili a poslechli si, co nám o něm audioprůvodce říká. Poctivě, já sám jsem úmyslně vynechal jen dvě místnosti, které jsem shledal vrcholně nezajímavými. A mezitím nás v každé třicet lidí předeběhlo. Výborné z tohoto pohledu byly výklenky u oken, kam nikdo nelezl.

Mám z toho pocit, že lidi moc nezajímají okolnosti a historické souvislosti. Jen to co nejrychleji proběhnout, mrknout se do toho slavného sálu se zrcadly a honem zpátky. Mámo, Versailles jsme viděli, udělej si čárku a jedeme třeba na tu Napoleonovu bránu.

Královský pokoj

Ještě jsem zapomněl na třetí dojem. Tím byl královský pokoj. Na zámcích obecně se často najdou pokoje, kde je polovina věcí pozlacená. Vypadá to hrozně luxusně a hrozně kýčovitě zároveň. V královském pokoji ve Versailles je pozlacené prakticky všechno. Vsadil bych se, že i poměr délek stěn je ve zlatém řezu. A přesto ten pokoj nepůsobí přeplácaně. V podstatě je to úžasný pokoj v jednom stylu. A v konečném výsledku působí nezvykle příjemně, útulně až intimně. Veškerá nabubřelost a kýčovitost v něm zmizela.

Fotky

Paříž muzejní

Zbylý den a půl jsem v Paříži věnoval muzeům. Viděl jsem tak třeba Muzeum námořnictví (na Trocaderu = proti Eiffelovce přes Seinu) s dočasnou expozicí o objevitelské výpravě Laperouse v 18.století. Úplně to člověka vtáhlo do té objevitelské výpravy a probudilo to u něj zasunuté touhy po dobrodružství. To bylo jiné dobrodružství. Opravovat cizí mapy, ve kterých je zaneseno "někde tady by podle Španělů mohl ležet docela velký osídlený ostrov". A u toho kolečko o průměru sta námořních mil. A nebo kde prostě kus pobřeží je jen naznačen tenkou čárou, protože ho ještě nikdo neprozkoumal. Ne jako dneska, kdy člověku stačí zapnout GPSku a ví, kde je s přesností "pouhých" 20 metrů.

Potom nás Faustine (Pierrova přítelkyně... vlastně jsme po Paříži chodili ve třech a já jim dělal křena ) zatáhla do Muzea Montmartru, kde brigádničí. Na podzim připravuje výstavu o Jeanu Maraisovi (kruci, tohle skloňování je určitě špatně). Tak mi vyprávěla o historii Montmartru, já poslouchal. Faustine vyprávěla o uměleckých můzách, geniálních malířích a jejich nadměrné konzumaci absintu. Mimochodem sto let staré plakáty s kampaní proti nezřízenému pití jsou takový roztomilý . A já pozoroval model toho kopce. Holt technik. A věděli jste, že ten obrovskej bílej kostel, co se jmenuje Sacre Coeur a vypadá, že je tam patří odnepaměti, tam stojí sotva 150 let? Předtím tam nebylo nic. Teda nic, po kopci byla spousta větrných mlýnů a v kopci se kutal vápenec.

A nakonec jsme v neděli už sami s Pierrem prolítli Musée des Arts Métiers. Prolítli protože jsme vstávali později, než bylo původně v plánu, a do odletu letadla mi zbylo málo času. Technické muzeum. Paříž je tak velká, že má technických muzejí hned několik. Cité de la Vilette je prý takové hračičkovské pro malé děti, Palais de la Decouverte je naučný pro školáky a Arts Métiers je regulérní vážné technické muzeum. Ale parádní, tam to ještě někdy otočím. Jo, pokud Vás zajímá místo, kde Foucault zkoušel svoje kyvadlo, tak musíte právě do Arts Métiers. Jestli si vystačíte s neoriginálním, tak jedno se houpe v Praze na Karláku ve vestibulu Strojní fakulty {slovo}. Pozor, skrytá reklama:-)