Velbloudí žalozpěv

Charles Edward Carryl

Kanáry krmí cukrem a zrním,
      papoušek piškot drtí;
Však jak byl bych pudlem, mě strkají nudle,
      sami maj’ kuřata – škrti.
A nikdo už nechce znát,
co dal by si velbloud rád,
      prý spapám COKOLIV.

Kočka když sklesne, stočí se v křesle,
      kuře pípá v kurníku.
A psi když běhají, smí usnout ve stáji,
      ústřice chrní v kbelíku.
Jenže sotvakdo ví,
jak a kde velbloud sní,
      prý usnu KDEKOLIV.

Jehně je vidno jen tam, kde je klidno,
      plotem ochráníš slípku.
koťata leží u kamen, když sněží,
      čuník chrochtá jen v chlívku.
Však sypeš-li písek z bot,
přijde ti velbloud vhod,
      prý můžu KAMKOLIV.

Stavíš se posměchu, když sedláš žirafu
      nebo když řídíš krávu.
A neznám maníka, jenž sedlá králíka,
      či na lišce jezdí k ránu.
Ale vůz rodinný
je velbloud jediný,
      prý jezdím s ČÍMKOLIV.

Znáte tvar hadí? S je ten správný.
      Lasička vlní se ladně.
A není známější ještěr rovnější
      než ještěrka v louži na dně.
Však strašně šišatý
je velbloud hrbatý,
      prý tvárný JAKKOLIV.

Do metra skřeti vylézají

Winifred Letts

Znám tajemství, jež netýká se jen mladíků –
Řek’ mi ho vrabčák, který slyšel ho od skřítků –
Vždy po druhé po půlnoci, když je pravá tma,
do metra skřeti vylezou si, až přetéká.

Dospělí neví to; v postelích mají vlaky.
Netuší, dávno už nevěří na zázraky;
Mrňaví strojvůdci skrytí přes den v temnotě
(Když zamhouříš oči, rádi kousek svezou tě).

Podzemkou skřítci cupitaj’, schody sjíždějí,
z měšců se sny trafikantce jízdné splácejí.
Černoch štípá lístky, fráze toť jeho síla:
„Nešlapte na kočky! Dámy, přejte si křídla!“

Nejsou hloupí jako lidé, kteří sní a čtou;
Víly visí hlavou dolů, visí na nohou;
Trpasličí průvodčí zhostí se svých hostů,
skáčí spolu žabáky a hrají tichou poštu.

Rád bych jel s nimi! Vrabčák zpívá čimčiriky,
do Golders Green jsou to tři rudé okamžiky,
dva žluté do Eustonu, čtyři míle k Waterloo;
Možná někdy v noci, otázka je – opravdu?