Jednoho všedního dne jsem šel jako obvykle do školy.
Opravdu jsem šel do školy, protože jsem odjakživa spořádaný žák, a tak
jsem přemýšlel, co mě toho dne čeká a nemine. Netušil jsem však, že
hlavním zážitkem se nestane ohlašovaný test z dějepisu, ale úplně něco
jiného.
Šel jsem trochu pozdě jako skoro vždycky. Sotva
jsem usedl do své ušmudlané a popsané lavice, už byl ve třídě profesor
matematik. Začal vyprávět cosi o matematické olympiádě. Když o ní skončil,
stručně nám zopakoval látku minulé hodiny a poté zalistoval ve svém sešitku
hrůzy a za významného poklepávání palcem o desku stolu třikrát zamumlal:
„Tak dneska si vyzkoušíme…“ Podíval se přes brýle po tříd, prostřelil
mě ukazovákem a usmál se: „Pojď ,Vláďo, a pověz mi něco o rektifikaci
kružnicového oblouku.“ Hrdě jsem vstal a došel před tabuli. Za deset
minut jsem mu stihl sdělit to, co chtěl, a jen tak mimochodem jsem přihodil
vlastní nadstavbovou teorii. Profesor matematik se zděšeným výkřikem utekl
a do konce hodiny se neobjevil.
O přestávce jsem se šel podívat na
elektronickou nástěnku do prvního patra. Dozvěděl jsem se, kolik žáků je
dnes ve škole, kteří učitelé chybí a vybral jsem si e-mailovou schránku.
Když jsem byl zpátky ve třídě, zjistil jsem,
že nám školník přelakoval lavice. Říkal, abychom se lavic pět minut
nedotýkali, a v ruce držel nějaký divný přístroj. Lak zeleně světélkoval.
Při hodině dějepisu jsme psali test. Odpovědi jsme ťukali do počítačů
vestavěných v lavicích. Každý jsme měli samostatnou lavici, takže
opisovat bylo prakticky nemožné.
Následovala velká přestávka. Vyrazil jsem tedy
s kamarádem do suterénu školy. Byl tam velký sál s různými cvičebními
pomůckami. Dali jsme si zápas ve stolním tenisu a nakonec jsme si zařádili
na horolezecké stěně. Další dvě hodiny jsme měli laboratoře z fyziky.
Každý dělal svůj vlastní pokus. Někdo měřil hustotu látek a já jsem se
vrhnul na Lambertův pokus. Měřil jsem rychlost částic plynného wolframu.
Docela se mi to povedlo. Pak jsme končili. Šel jsem na oběd a přemýšlel,
které z deseti jídel si dám. Vtom přede mě skočil maskovaný muž a
začal řvát: „Naval prachy!“ a začal se mnou třást. Třásl se mnou a já
nechápal, co se děje.
Kouknul jsem se mu do očí. Maska mu zmizela a já
v něm poznal matikáře. Ležel jsem na své ušmudlané a popsané lavici
a slyšel jsem jak se škodolibě směje: „Pojď, spáči, a pověz mi něco o
rektifikaci kružnicového oblouku.
Spřátelené blogy
