Ruka

Odmyslíme-li si paži, dlouhou násadu s kloubem, která dopraví to , co je na jejím konci, kamkoliv, zůstane malý aparát. Taková malá medůzka. Milá, jemná a něžná. Ovšem pro jistotu je tu ještě na jejím jednolitém povrchu malá zbraň. Klouby, malé skalní výběžky, které potrápí nejednoho protivu. A po otočení dlaně vzhůru se najednou stane malý zázrak. Před námi se otevře majestátní kotlina rozbrázděná roklemi. Ochranná kotlina ochotná schovat vše, co se do ní vejde. A kolem kotliny jsou kopečky, z nichž paprsčitě vybíhá pět ramen. Pět nejúžasnějších útvarů, které kdy kdo znal. Každé z nich je schopno vlastního pohybu, přesně vedeného a kontrolovaného. Společně pak všech pět dokáže rozehrát roztodivný koncert pro kvinteto. Jeden prst se míhá sem, druhý tam a ve zběsilém tempu tančí svůj ojedinělý čardáš, aby v pomalé části vystoupení demonstrovaly nezměrnou sílu. A potom gradují skladbu ke konci za doprovodu dlaně a vše ukončí svinutím v pěst jak rázným úderem do kotlů. Ale ruka ukrývá více. Jsou tu mozoly a puchýře, svědci a průvodci těžké práce, vyznamenání za vytrvalost a píli. A také nehty. Malí, stále dorůstající nezmaři. Nastavují hrdinně své štíty proti hrozbě, aby ochránili samotné konečky prstů. Štíty, jež se dokáží bolestivě zakousnout.

A mimoto je ruka prostředníkem mezi okolím a tělem. Jako posel dobrých i špatných zpráv sděluje tělu, že je horko či mráz, že za chvilku přijde překážka, že se kolem válí špendlíky. Navíc má ruka svou hlavu. V létě nechce nosit rukavice, a proto se potí, v zimě zase rukavice vyžaduje, jinak modrá a tuhne. Když má pracovat, začnou se prsty svíjet jako hadi a proklouzávají vstříc lenosti. Ovšem jenom pokud jde o práci nechtěnou a nepříjemnou. Jinak se ruka v práci vyžívá a nevadí jí, že se na ni začínají šklebit puchýře, že je kůže podrážděná a že se pod nehty začíná zabydlovat špína.

Taková je moje ruka – společnice při dlouhé chvíli, pomocnice při práci a tanečnice při zábavě.