Prvni dojmy a zazitky

Invalida v metru

Jazyková bariéra občas vykouzlí pikantní příhodu. Tak třeba dnes v metru. Na druhé stanici přistoupil strejda o berli se svojí paní. Místa bylo málo, paní si sedla naproti mě, tak jsem se začal zvedat, že ho pustím sednout. Strejda mě usadil zpátky, že jsem strašně milý, ale že to opravdu není nutné, že si sedne na sedačku, která se sklápí do dveří metra. A jak tak sedí vedle mě, tak mi začal něco povídat. Já mu nerozuměl ani slovo, při jízdě bylo docela hlučno a on strašně drmolil, tak jsem mu jen přikyvoval. Asi mi podle gestikulace vyprávěl, jak mu odešly kyčelní klouby, ale krk bych nato nevsadil. Strejda byl evidentně spokojený, že ho někdo poslouchá, a při vystupování mi s úsměvem popřál pěkný den.

Zážitkový paradox

Po příjezdu sem se mi změnil rytmus života a převládající činnosti. Zatímco před odjezdem to bylo hektické pobíhání a shánění věcí, rad nebo razítek, kdy výsledek byl vymodlenou metou a nikoiv bonusem, tady se to jaksi otočilo. Stačí se projít po ulici a zážitky a historky se přiženou samy. Neočekávaně, jakoby navíc. A přitom má člověk dost volného času, najednou proflákt hodinu nic špatného neznamená. A možná je to i záslužná činnost.

Paradox přísunu vjemů

Několik hodin po obědě jsem pobíhal po městě a byl jsem v podstatě spokojený. Jen nohy začaly protestovat, tak jsem byl docela rád, když jsem došel na kolej. Jenže ouha, nohy si za půlhodinu odpočaly a já neměl do čeho píchnout. Internet mi zatím nefunguje, takže pokec s rodnou zemí nepřichází v úvahu. To pak člověk zkouší hrát solitér, miny a prolézá počítač, co by asi tak našel. Jenže to nepomáhá. Prostě přestanou vjemy, přestane dobrá nálada. Hrůza! Nejvyšší čas vyrazit zase ven. Třeba na večeři.

Kolik radosti udělá člověku kus žvance

To by jeden vážně nevěřil. Jenak člověk zaplní žaludek, jednak člověk "pokecá" s kuchařem. Nebo spíš kuchař pokecá s člověkem. Třeba když se nudí. Jak se může takový kuchař nudit? Třeba když mu do jídelny nechodí lidi. Toulouse je o prázdninách jak po vymření. Takže se vám klidně stane jako mě, že přijdete před koncem výdeje večeří do jídelny s kapacitou dvě sta lidí jako "už" pátý strávník. Nekecám, dnes jsem měl takhle celou jídelnu pro sebe. Kuchař se vybavoval s kuchařkou, když mě viděli, tak mě museli nejdřív ubezpečit, že jsem správně a pak mě začali obletovat. "Chcete omeletku nebo radši smažený sýr?" "Tady si můžete vzít předkrm" "Vy nechcete předkrm? Tak si vemte alespoň jogurt" "A tady si vemte dezert" "Nechcete k tomu nakládanou okurku?" "A nebo byste radši majonézu?" No málem mi i utřeli ubrouskem pusu po jídle

Odkud že to jste? Čechy?

V cizině je oblíbeným tématem vysvětlování, co je Česká republika a kde leží. Taková otázka může přijít třeba od nudícího se kuchaře. Oni francouzi potvory lehce poznají cizí přízvuk. Takový kuchař si pak nejspíš vzpomene na fotbal a nadhodí něco jako "Nedvěd". A nebo se takhle vyptávají spolustudenti. Číňanovi pak dlouze vysvětlujete, že Čechy jsou uprostřed mezi Německem, Polskem a Rakouskem. Teda pokud ví, kde je Německo, Polsko a Rakousko. A Českou republikou taky třeba zatopíte vrátnému na koleji, který vám vydává klíče. Ten potřebuje do počítače zadat zemi původu a její zkratku. A protože je to Francouz, tak zkusí TCH jako Tchequie, případně RTC jako République Tcheque. A pak musí prohledat seznam všech 180 zemí světa po jedné, protože se svojí logikou nemá šanci najít naprosto logickou zkratku CS.

Metro - skoro jako doma

To "doma" se váže k tomu, že vagóny pro linku B Toulouského metra dodal pražský Siemens - kolejová vozidla. Na idnes je ostatně článek o Toulouském metru. Jinak je místní metro trochu jinačí než to pražské. Ani ne tak délkou tras, jako provedením. Jezdí tu soupravy pouze ze dvou vozů a jsou řízeny počítačem. Zepředu vidíte do tunelu. Na nástupištích jsou dveře, které se otevírají zároveň se dveřmi metra. Sebevrazi nemají šanci. Stanice jsou všechny sterilně unifikované, vykachlíčkované bílými dlaždičkami. Jedna jako druhá. Jinak je linka B metra v Toulouse pikantní svým vznikem. Údajně nebylo nic a najednou otevřeli rovnou celou linku se dvaceti stanicemi. Asi během dvou let. Kam se na to hrabe Praha, která s velkou pompou otevírá jednu novou stanici ročně!

Pověstná francouzská přesnost

Doufám, že jste pochopili tu ironii v názvu odstavce. Francouzi jsou ten typ, který je přesný jen tolik, kolik je nezbytně nutné. Na ně přesně sedí ten vtip o tom, kolik je hodin. "A proč to potřebujete vědět? Není to stejně jedno, když se to každou chvíli mění?" Takže třeba v plánech, jak se dostat na univerzitu, jsem měl krásně popsané, kterými autobusy mám jet. Jenže francouzi si mezitím nejspíš prázdninově přečíslovali linku. Z desítky udělali dvacetsedmičku a desítka jezdí jinam, trochu dál. Když už jsem zjistil, že jsem jinde, tak se dívám do mapy. Fajn, pojedu jedním ze dvou dalších autobusů. A na zastávce jsem zjistil, že jeden o prázdninách nejede a druhý jede až za hodinu.

A nebo to, že v mapě metra máte napsáno "místo prodeje lístků", neznamená, že tam nenajdete jen opuštěnou místnost, ve které ještě zjevně probíhají stavební úpravy.

A úplně pikantní je historka Petra Liškáře, který si pořídil cyklomapu a jeden most v ní uvedený ve skutečnosti nemohl najít. Až později zjistil, že most se na místě nacházel. Jen byl stržen před pětadvaceti lety.