Jak jsem opustil rodnou hroudu

Let v režii leteckého skoroinženýra

Zeleno-bílá (nebo spíš zeleno-šedá) ATRka společnosti Dolomiti Air vypadala poněkud olétaně, takže jsem ji jako letecký inženýr musel předem pečlivě vizuálně zkontrolovat. Poté, co jsem neshledal žádné vnější závady a několikrát se vnitřně ujistil, že je to nepadající, léty prověřený stroj, dal jsem kapitánovi povolení k odletu Nakonec Lufthansa by se nespaktovala s nějakou obskurní leteckou společností. A už jsme byli ve vzduchu. Panovalo krásné slunečné počasí pouze s lehkým oparem, takže jsem si vychutnával pohled nejdříve na plzeňskou dálnici, která za Hořovicemi uhnula doprava, pak jsem poznal města a vesnice jako Spálené Poříčí, Nové Mitrovice (některým Nezmarům to něco řekne:-)), Blovice, Klatovy, Janovice, Nýrsko. Přeletěli jsme šumavský hřeben Ostrého a rozloučili jsme se pohledem na Velký Javor. A pak už to bylo samé Německo. Pořád stejná krása, jen už jsem houbeles věděl, na co se koukám. Viděl jsem taky nějakou velkou řeku, tak to byl asi Dunaj.

Ve chvíli, kdy jsem se sesunul do křesla v terminálu mnichovskho letiště byli naši někde u Zdic a Pylma na Kačerově. IMHO* zajímavé srovnání. Let do Toulouse pak byla docela nuda, tryskový Canadair C900 byl tišší, let byl delší a zatáhlo se. Pod námi. Rozjasnilo se až nad Francií. Z letadla jsem poznal areál mojí budoucí školy, přistávací koridor vede přímo na dohled. Přistává se přirozeně na druhé straně města.

Posilovací procházka

Mapa Toulouse

Úkol dneška zněl: Dostat se z letiště ke škole. Jeho realizace byla poněkud zábavná. Jednak proto, že z letiště do školy je to přes celé město, jednak jsem měl s sebou dvacetikilové závaží v podobě kufru (a k němu dalších deset na zádech, notebook mě naštěstí napadlo přestěhovat do batohu) a hlavně francouzi přečíslovali autobusy, takže jsem podle návodu dojel o trochu jinam, než jsem chtěl. Nejjednodušší bylo dojít to pěšky. Řeknu Vám, takhle dlouhý kilometr jsem nikdy nešel!

Detail mapy - kudy jsem to vlastne bloudil.

Na bráně univerzitního kampusu jsem se pak mohl seznámit s vrátným, kterému jsem si řekl vedle popisu cesty ke koleji i o sklenku vody. Dostal jsem ji - "Pane tady to máte." Sklenička ve mě zasyčela. "Nedáte si ještě jednu?" ptá se mě jako by byl vrchní a já host. Možná to myslel vážně, možná si dělal legraci, dost možná od obojího trochu.