Oslava sklizně

John Betjeman

My popráškujem‘ pole
      tím otrávíme zem
tak žádný blbý kytky
      tam nepřežijí den
Všechno se nám hodí
      co hodně peněz nese
krásné velké kurníky
      a elektrické pece.

Betonovou boudičku
      Jaguára na dvoře
telku, sofa, ledničku
      má ten, kdo tvrdě dře.

Vyžďáříme pole
      v ohni mizí keřové
buky, duby, chaty,
      kde žili naši dědové
Bereme a nedáme
      Země dnes nám slouží
proděláme na půdě?
      domy zpět to složí.

Betonovou boudičku
      Jaguára na dvoře
telku, sofa, ledničku
      má ten, kdo tvrdě dře.

Zaběhla víla do krámku

Rose Fyleman

Zaběhla víla do krámku
      koupila rybičku
dala ji v kulovém akvárku
      na zlatou mističku
hodinu před ní seděla
      jak se krásně třpytí
pak ji tiše pustila
      do potůčku k žití.

Zaběhla víla do krámku
      líbil se jí ptáček
slaďoučkou zpíval písničku
      zpíval víle špaček
seděla půl dne před klecí
      barevnou  a snila
galantně pak z dvířek klece
      ptáčka vypustila.

Zaběhla víla do krámku
      koupila zimníček
ušitý z babího léta
      zdobil ho bodláček
radostně v něm skotačila
      odpoledne celé
pak ho dala pro zahřátí
      žabce osamělé.

Zaběhla víla do krámku
      zůstal jí myšáček
měl jí dělat kurýra
      uklízet baráček
den ho sem, tam honila
      nemohl polevit
pak mu ouška políbila
      „Díky, můžeš jít.“

Mušle

James Stephens

A pak jsem přitiskl mušli
těsně ke svému uchu
a oddal jsem se plně svému sluchu
Hned připlul ten tón
hluboký a čistý jak když odbíjí zvon
pomalý, smutný šum dalekých moří
bičovaných vánkem ledovým
věčným vánkem od pobřeží
zametaného větrem a pustého
Od pobřeží se stínem bezslunným
které nikdy nezdobil otisk lidské nohy
a jež od dob, kdy čas byl spuštěn bohy
nikdy necítilo váhu
žádné lidské bytosti ani rozčeření
vyjma toho, které způsobují vítr a vlny
A v tichu vod byl slyšet ten zvuk
oblázků valících se jeden přes druhý
stále se valících a jejich nárazů tupý tluk
oblázků vířících plankton, když se vody rozplují
oblázků svištících sem a tam
jak dlouhá a studená blyštivě šedivá tykadla.
Tam nikdy den nepřijde na pomoc
nikdy nevyjde černočerná noc
kdy hvězdy se rozsvěcují
hvězdy, jež se měsíci obdivují
jen šero a děsivý polohlasný zpěv
jenž v kvílení větru a řev
bezcílně putujících vln přechází…
A pak jsem odtrhl mušli od ucha – jak sladký zjev
slyšet rachotit káru po schodech.